Odchylky při poskytování cestovních náhrad ve veřejné správě a státní službě III.

Úvodem

Podle § 112 ZSS platí, že „Náhrada výdajů, které státním zaměstnancům vzniknou v souvislosti s výkonem služby, se řídí § 151 až 154, § 173 až 176 a § 178 až 190 zákoníku práce; nelze však použít možnost ujednání v kolektivní dohodě ani v jiné smlouvě. Náhrada nákladů, které vzniknou při výkonu služby z jiného místa, státnímu zaměstnanci nepřísluší; to neplatí, pokud kolektivní dohoda uzavřená mezi vládou a odborovou organizací nebo odborovými organizacemi stanoví, že jim tato náhrada přísluší paušální částkou ve výši stanovené podle § 190a zákoníku práce pro zaměstnance odměňované platem. Pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad je pracoviště nebo jiné místo, ze kterého státní zaměstnanec nejčastěji začíná cesty za účelem výkonu služby, a byl-li sjednán výkon služby z jiného místa, také sjednané místo jejího výkonu. Kde je v části sedmé zákoníku práce svěřena pravomoc zaměstnavateli, vykonává tuto pravomoc služební orgán prostřednictvím služebního předpisu.“

Z toho důvodu jsme se v předchozích článcích blíže seznámili s principy poskytování cestovních náhrad při tuzemských pracovních cestách a dnes nám zbývá probrat poskytování cestovních náhrad při zahraničních pracovních cestách.

Ustanovení § 112 ZSS odkazuje na konkrétní ustanovení zákoníku práce, které upravují poskytování cestovních náhrad zaměstnancům tzv. veřejné správy neboli také rozpočtové a příspěvkové sféry (§ 109 odst. 3 ZP). Je třeba upozornit na znění § 174 ZP, podle kterého