Odchylky při poskytování cestovních náhrad ve veřejné správě a státní službě I.

Úvodem

Podle § 112 ZSS platí, že „Náhrada výdajů, které státním zaměstnancům vzniknou v souvislosti s výkonem služby, se řídí § 151 až 154, § 173 až 176 a § 178 až 190 zákoníku práce; nelze však použít možnost ujednání v kolektivní dohodě ani v jiné smlouvě. Náhrada nákladů, které vzniknou při výkonu služby z jiného místa, státnímu zaměstnanci nepřísluší; to neplatí, pokud kolektivní dohoda uzavřená mezi vládou a odborovou organizací nebo odborovými organizacemi stanoví, že jim tato náhrada přísluší paušální částkou ve výši stanovené podle § 190a zákoníku práce pro zaměstnance odměňované platem. Pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad je pracoviště nebo jiné místo, ze kterého státní zaměstnanec nejčastěji začíná cesty za účelem výkonu služby, a byl-li sjednán výkon služby z jiného místa, také sjednané místo jejího výkonu. Kde je v části sedmé zákoníku práce svěřena pravomoc zaměstnavateli, vykonává tuto pravomoc služební orgán prostřednictvím služebního předpisu.“

Z toho důvodu se na problematiku cestovních náhrad (v zákoně o státní služně zvaných „Náhrad v souvislosti s výkonem státní služby“) podíváme jak očima zákona o státní službě, tak očima zákoníku práce.

Následující řádky budou z tzv. obecného pohledu a v příštím pokračování se zaměříme na jednotlivé náhrady.

Náhrada výdajů v souvislosti s výkonem služby v zákoně o státní službě

Poskytování náhrady výdajů v souvislosti s výkonem služby je dáno jako povinnost zaměstnavatele (st