Den povinnosti přiznat daň I.

Tématem následujícího seriálu článků jsou pravidla týkající se dne, v němž plátci vzniká povinnost přiznat daň na výstupu, případně, je-li uskutečněné plnění osvobozeno od daně nebo není-li předmětem daně, povinnost přiznat toto plnění. Z praxe vím, že se plátci těžko orientují v pojmech týkajících se této problematiky. Zaměňují např. den povinnosti přiznat daň z titulu přijetí úplaty před uskutečněním plnění a den uskutečnění zdanitelného nebo od daně osvobozeného plnění, což jsou dva zcela rozdílné instituty. Ustanovení, o nichž bude řeč, se sice týkají jen několika málo paragrafů zákona (§ 20a až § 25 ZDPH), avšak jsou důležitá, neboť patří k těm nejzákladnějším a znát je musí každý plátce, jak podnikatel, tak neziskový subjekt. Na jejich správné aplikaci totiž závisí včasný odvod DPH a bezchybné vykazování kontrolního hlášení.

Den povinnosti přiznat daň – obecná ustanovení (§ 20a)

První odstavec § 20a představuje základní pravidlo, podle něhož má plátce povinnost přiznat daň ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Vzhledem k tomu, že se v daňovém přiznání vykazují/přiznávají i plnění osvobozená od daně nebo plnění, která v tuzemsku nejsou předmětem daně, platí totéž i pro tyto transakce, nestanoví-li zákon jinak (viz § 51 odst. 2 a § 63 odst. 2 ZDPH).

Hned následující odstavec § 20a však tuto povinnost rozšiřuje a stanoví, že povinnost přiznat daň vzniká plátci i v případě, že před uskutečněním plnění přijme na toto plnění úplatu, a to ke dni přijetí úplaty. Jde nicméně o výjimku ze základního pravidla uvedeného v ods