Režim přenesení daňové povinnosti v tuzemsku

Cílem zavedení režimu přenesení daňové povinnosti (dále také „RPDP“) je předcházení daňovým únikům spočívajícím v neodvedení daně na výstupu při současném uplatňování odpočtu daně na vstupu. Plátce, který přijal zdanitelné plnění v RPDP, má totiž nárok na odpočet pouze v případě, že přiznal daň na výstupu, kterou jinak (tj. v režimu standardním) přiznává dodavatel. Při uplatnění RPDP tedy nemůže dojít k pro stát nežádoucí situaci, že daň na výstupu není přiznána, zatímco na vstupu je odběratelem uplatněn nárok na odpočet. RPDP je však výhodný i pro plátce tím, že nezatěžuje jeho cashflow, a také proto, že případná chyba při stanovení sazby daně není fatální. Pokud totiž správce daně doměří daň na výstupu, zohlední zároveň navýšení daně i na vstupu. Obecná ustanovení k režimu přenesení daňové povinnosti jsou uvedena v § 92a ZDPH a použijí se pro všechna plnění, pro něž lokální RPDP platí. V § 92b až 92g a také v příloze č. 5 a 6 zákona o DPH a v nařízení vlády č. 361/2014 Sb. jsou pak ustanovení speciální, která jsou určena pro jednotlivé typy plnění (např. stavebnictví, dodání odpadových surovin apod.).

Obecná pravidla pro uplatnění RPDP – § 92a

Ustanovení § 92a by neměl opomíjet žádný plátce, který lokální RPDP uplatňuje. Je totiž velmi důležité, a bylo by proto chybou soustředit se pouze na speciální paragrafy. Hned v prvním odstavci jsou dvě klíčové informace pro aplikaci RPDP.

Jak RPDP funguje – odst. 1

Daň v režimu přenesení daňové povinnosti je povinen přiznat odběratel, je-li plátcem. Ustanovení však neplatí beze zbytku, ja