Pracovní poměr na dobu určitou

Úvodem

Zásada, že pracovněprávní vztah může vzniknout pouze se souhlasem zaměstnance, je – pokud jde o právní postavení zaměstnavatele - absolutní, bezvýjimečná a neprolomitelná. Tato zásada je realizací čl. 9 LZPS, podle něhož nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.

Z historického kontextu tato zásada velmi těsně souvisí s řešením problémů otrocké práce a nucené práce. Otroctví je stav naprosté nesvobody, v němž se člověk zbavený lidské důstojnosti uplatňuje jen jako věc, jako majetek svého pána a je nucen pracovat, protože je otrok, neboť jeho nucená práce je součástí projevu vlastnického práva pána. Naproti tomu nucená práce je prací člověka se svébytnou osobností, jehož svoboda je omezována donucením k určitým službám nebo pracím.

Zákaz nucené či povinné práce je v České republice zakázán kromě čl. 9 LZPS též řadou mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Především Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, dále Úmluvou MOP č. 29 o nucené nebo povinné práci (jednalo se o jednu z prvních úmluv přijatých na půdě mezinárodní organizace práce), jakož i evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Kromě zákazu nucené práce obsahuje Listina základních práv a svobod další důležitou zásadu, která bezprostředně souvisí se vznikem pracovněprávních vztahů. Ustanovení čl. 26 LZPS stanoví, že každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Toto ustanovení dále rozvíjí základní práva na rozvoj a ochranu osobnosti vyj