Nárok na dovolenou

Úvodem

Nová koncepce dovolené účinná od roku 2021, založená na délce stanovené nebo kratší týdenní pracovní doby zaměstnance v pracovním poměru (u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr založená na zákonem stanovené délce týdenní pracovní doby), umožnila v zákoníku práce redukovat dřívější samostatné typy dovolených (dovolenou za kalendářní rok a její poměrnou část, dovolenou za odpracované dny a dodatkovou dovolenou) s naprosto rozdílnými podmínkami vzniku práva na ten který typ dovolené, pouze na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část (§ 213 ZP) a dále, za podmínek stanovených v § 215 ZP, dodatkovou dovolenou. Zjednodušení právní úpravy tedy spočívá mimo jiné v opuštění dovolené za odpracované dny, jejíž výpočet byl odlišný od výpočtu dovolené za kalendářní rok. Podmínky vzniku práva na dovolenou za kalendářní rok a její poměrnou část, jakožto s určitou výjimkou i na dodatkovou dovolenou, jsou nyní sjednoceny, přičemž určující je délka týdenní pracovní doby. Délka dovolené konkrétního zaměstnance se za použití společného kritéria výměry dovolené používané u příslušného zaměstnavatele stanoví z odpracovaných celých násobků týdenní pracovní doby tohoto zaměstnance. Z toho vyplývá, že dovolená je vyjádřena počtem hodin.

Z hlediska komunitárního práva Evropské unie má na českou pracovněprávní úpravu dovolené přímý dosah především směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby, jejímž požadavkem stanoveným v čl. 7 je zajistit alespoň 4 týdny placené dovolené a dále z