Náhrada škody způsobená zaměstnanci v úřadech: Jaké má zaměstnavatel možnosti? – I. část

Úvodem

Z ustanovení § 123 odst. 1 ZSS vyplývá, že náhrada majetkové a nemajetkové újmy vzniklé služebnímu úřadu nebo státnímu zaměstnanci se řídí částí jedenáctou zákoníku práce a že plnění pracovních úkolů podle zákoníku práce se pro účely tohoto zákona považuje za plnění služebních úkolů.

V části jedenácté zákoníku práce je upravena náhrada majetkové a nemajetkové újmy (způsobené zaměstnancem zaměstnavateli i zaměstnavatelem zaměstnanci). Dříve tato část pojednávala o odpovědnosti za škodu, a to jak způsobenou zaměstnancem zaměstnavateli, tak zaměstnavatelem zaměstnanci. To však změnil nový občanský zákoník.

Občanský zákoník dnes vnímá škodu jako újmu na jmění, tj. jako újmu majetkovou, od níž odlišuje újmu nemajetkovou. Proto i zákoník práce označuje majetkovou újmu jako „škodu“. Škodu občanský zákoník však nevztahuje k náhradám na ublížení na zdraví a usmrcení, v těchto případech hovoří o újmě. Zákoník práce považuje za nemajetkovou újmu škodu způsobenou vytrpěnou bolestí a ztížení společenského uplatnění (při nich se poskytují náhrady), ale také smrt, kterou částečně kompenzuje jednorázové odškodnění pozůstalých.

Část jedenáctá zákoníku práce proto dnes nazvaná „Náhrada majetkové a nemajetkové újmy“ je komplexní právní úpravou náhrady majetkové újmy způsobené zaměstnancem zaměstnavateli i náhrady majetkové a nemajetkové újmy způsobené zaměstnavatelem zaměstnanci s tím, že občanský zákoník na ni použít nelze. Zákoník práce v tom vychází z občanského zákoníku a namísto odpovědnosti zaměstnance a zaměstnavatele za škodu hovoří o jeji