Duální praktické vyučování v českém právu: legislativní zakotvení, smluvní rámec a dopady na odborné vzdělávání

Úvod

Předmětem pojednání je problematika novelizace školského zákona, zejména v kontextu modernizace přípravy učitelů a propojení teoretického vzdělávání s praktickou zkušeností. Školský zákon v České republice, zejména ve své dlouhodobě platné podobě, stanovuje rámec pro všechny stupně vzdělávací soustavy a definuje podmínky vzdělávání, kompetence učitelů i odpovědnost školských institucí. V posledních letech se však ukázala potřeba výraznějšího propojování teoretické a praktické složky výuky, systematizace pedagogické praxe a zajištění kvality praxí žáků a studentů. Evropské zkušenosti, zejména z německého „duales System“, rakouské „Lehre“ či švýcarského učňovského modelu, ukazují, že efektivní propojení školy s praxí zvyšuje zaměstnatelnost absolventů a umožňuje pružně reagovat na potřeby trhu práce. Mezi německými učni se často vypráví historka, že nováček v dílně nejprve přinesl mistrovi šroubovák místo kladiva – a mistr jen pokrčil rameny a poznamenal: „Dobře, že máš nadšení, zbytek přijde s praxí.“ A právě tato rovnováha mezi chybami, učením se a odborným vedením charakterizuje úspěšný model propojení školy s praxí.

1. Konkrétní právní úprava duálního praktického vyučování a role provázejícího učitele

Novela školského zákona č. 561/2004 Sb., schválená Parlamentem České republiky a vyhlášená ve Sbírce zákonů pod číslem 267/2025 Sb., zavedla institut duálního praktického vyučování (§ 65a až § 65f) a upravila související otázky financování a institucionální odpovědnosti (§ 160 a násl.). Duální model spočívá v kombinaci teoretické výuky ve škole a praktické