Daňová evidence ve zdravotnictví –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ I

Úvod

V článku se zabýváme problematikou daňové evidence, tedy zápisů o výdajích a příjmech, které mají vliv na výši daně z příjmů. Uvádíme, kdo může daňovou evidenci vést, jaké jsou hlavní principy záznamů v daňové evidenci, je vysvětleno, co jsou to alternativní výdaje, jak se vede mzdová evidence a co patří mezi závěrkové operace. Zabýváme se daňovou evidencí nejprve zcela obecně.

V následujícím příspěvku č. II se pak věnujeme aplikaci v oblasti zdravotnických profesí, neboť některé odbornosti přímo vyžadují postavení OSVČ, fyzické osoby samostatně výdělečně činné. Uvádí se, že těchto osob je v českém zdravotnictví cca 30 tisíc. To je dost vysoké číslo na to, abychom se podrobněji věnovali této ekonomické povinnosti, kterou jsou povinny zajistit anebo samy provádět tyto osoby. Nejprve tedy v tomto článku o vedení daňové evidence analýza obecných pravidel této evidence.

1. Subjekty daňové evidence

Od 1. 1. 2004 v ČR zaveden pojem „daňová evidence“, která nahradila původní jednoduché účetnictví, od té doby byla daňová evidence ještě několikrát legislativně upravena do dnešního požadavku na její obsah i vedení. Problematika daňové evidence byla správně zcela vypuštěna ze zákona o účetnictví a zahrnuta do zákona o daních z příjmů. Ještě více se uvolnil rámec pro praktické zápisy pohybu finančních prostředků, když daňová evidence nevyžaduje víc než evidenci příjmů a výdajů zahrnovaných do základů daně, jakožto i evidenci závazků a pohledávek, přičemž ovšem nijak neformalizuje tyto zápisy na povinné knihy nebo karty. Jedná se tedy o e